Úvod Alžběta Životopis Galerie Zajímavosti Poezie Život v datech Ostatní životopisy Sisi a film Prameny Kontakt

Helena Thurn-Taxisová - "Nené"

Helena byla nejstarší dcerou vévody Maxe Bavorského. Jako mladá dívka byla velmi vážná a zbožná, což jí zůstalo po celý život. Po nepříjemném zážitku z Ischlu měla na manželství jen velmi malé vyhlídky. Když jí bylo dvacet dva let, byla ještě svobodná, přičemž tehdejší věk na vdávání byl kolem patnácti až šestnácti let. Nakonec se ale i na ni usmálo štěstí. Padla do oka dědičnému princi Maxmiliánovi Thurn-Taxisovi, který na nic nečekal a požádal Maxe o její ruku. Thurn-Taxisovi byli vážený a bohatý rod (vlastnili poštovní společnost) a sídlili v paláci v Řezně. Tam se Nené po svatbě, která se konala v srpnu 1858, se svým mužem odstěhovala. Po dvou dívkách (roku 1859 narozené Louise Mathildě a o rok mladší Alžbětě Marii) přišel na svět konečně vytoužený syn - Maxmilián Maria. O čtyři roky později se Heleně narodilo poslední dítě, syn Albert. Šťastné chvíle však netrvaly dlouho, neboť Maxmilián Thurn-Taxis trpěl ledvinovou chorobou, které nakonec podlehl ve věku pouhých třiceti šesti let. Helena tehdy převzala odpovědnost do vlastních rukou, až v den synových jedenadvacátých narozenin si mohla oddychnout. Maxmilián Maria se tedy stal sedmým knížetem Thurn-Taxisem, nebyl mu však dopřán dlouhý život. Zemřel v roce 1885, když mu bylo třiadvacet let. O dva roky později dosáhl plnoletosti další Helenin syn Albert, který vládl až do roku 1952. Od předčasné smrti svých dvou dětí (dcera Alžběta zemřela po porodu dítěte) hledala Nené stále častěji útěchu v náboženství a v péči o chudé a nemocné. Zemřela roku 1890.

Marie Neapolsko-Sicilská

Marie se v roce 1857 zasnoubila s Františkem II. Neapolským, o dva roky později se za něho provdala. Přišla však do země, jejíž politická situace nebyla rozhodně stabilní. Itálie spěla nevyhnutelně ke svému sjednocení. Na denním pořádku byla různá povstání a atentáty, při jednom z nich královská rodina musela palác v Neapoli opustit a uchýlit se do pevnosti Gaeta, která ještě nepadla do rukou nepřátel. Králi zůstala věrná prý jen jediná posádka. Mezitím vtáhl do města Garibaldi a Viktor Emanuel byl prohlášen novým králem. Marie se svým mužem však statečně setrvávala v pevnosti, navzdory ostřelování i rychle se šířícím nemocem (tyfu, choleře). Nakonec musela Gaeta kapitulovat a František II. se vzdal trůnu. Stalo se tak sotva rok po příchodu nové královny do Neapole. Marii se od té doby přezdívalo "hrdinka z Gaety". Ani s manželem si příliš nerozuměla, navíc musela neustále čelit intrikám zlomyslné královny-matky. František II. byl, jak popsala Marie Saská, "... velmi nevyvinutý, pokud šlo o lásku". A tak není divu, že si ji Marie našla jinde - hrabě se jmenoval Armand Lavayss. Jejich poměr ale nezůstal bez následků, Marie otěhotněla. Vzhledem k tomu, že byl manžel impotentní a Marie mu nemohla dítě jednoduše podstrčit, představovala tato skutečnost značný problém. Bývalá královna se tedy společně se sestrou Mathildou vydala do Possenhofenu, kde ve vší tajnosti porodila holčičku, kterou pak vychoval její skutečný otec. Marie se pak vrátila k manželovi a poté, co se ke všemu přiznala a František se podrobil operaci, bylo jejich manželství celkem šťastné. Marie měla ještě jednu dceru, Marii Piu, ta však zemřela brzy po narození.

Mathilda Traniová - "Spatz"

Přezdívali jí Vrabčák, protože měla pisklavý hlásek. V roce 1861 byla provdána za hraběte Luigiho Traniho, mladšího bratra bývalého neapolského krále Františka II. Trani byl pravým opakem svého neschopného bratra - hezký seběvedomý muž, který si s manželskou věrností nelámal hlavu. Jedinou Mathildinou útěchou mohla být společnost sestry Marie, se kterou sdílela exil v Mnichově. Byly si velmi blízké, Mathilda prý dokonce zařizovala a kryla sestřiny schůzky s hrabětem Lavayssem a bylo veřejným tajemstvím, že ona sama má románek s jedním důstojníkem. S manželem měla jediné dítě - dceru Marii Terezii (říkalo se jí Mädi), pozdější kněžnu ze Sigmaringenu, která zemřela v roce 1909 na plicní chorobu. Po první světové válce Mathilda žila společně s Marií v Mnichově, kde nakonec zemřela jako poslední ze sourozenců - roku 1925.

Žofie Alenconová

Žofie se narodila v roce 1847 jako nejmladší Alžbětina sestra. Jako dívka byla velmi krásná a ucházelo se o ni mnoho nápadníků (například i nejmladší bratr Františka Josefa, srcivévoda Ludvík Viktor, později se však ukázalo že je homosexuál). Všechny Žofie odmítala, pak ale přišla nabídka od Ludvíka, bavorského krále. Ludvík II. byl atraktivní mladý muž a přítel císařovny Sisi. Byl ctitel skladatele Richarda Wagnera, stejně jako Žofie. Tato záliba mu však časem přerostla přes hlavu a z obdivování se stala posedlost. Ludvíka nezajímalo vládnutí, žil ve svém vlastním světě na přepychových zámcích jako byl Neunschweinstein. Už v době zásnub s Žofií byl podivínský a zřejmě by se s ní byl nikdy nezasnoubil, kdyby ho k tomu nedotlačila Žofiina matka. Té se nelíbilo, že se Ludvík Žofii dvořil, ale nikdy se nevyjádřil, a proto řekla dost: buď zásnuby nebo Žofii už nikdy neuvidí. Ludvík tedy volil první možnost. Bylo to všechno velmi podivné už od samého začátku. Už na slavnosti k příležitosti jejich zasnoubení se král zachoval velmi nevhodně - po prvním tanci opustil Žofii s výmluvou, že musí pozdravit ještě nějaké hosty. Pak odešel do divadla, kde shlédl poslední dějství Schillerovy Marie Stuartovny. A jeho chování se časem ještě zhoršovalo. Jednou, uprostřed noci, nechal zavolat Elsu (tak jí říkal, Elsa je postava z Wagnerovy opery Lohengrin), aby mu zazpívala jednu Wagnerovu skladbu. Jindy se zase objevil v Possenhofenu, aby Žofii nasadil královskou korunu, kterou dal přivézt z klenotnice. Žofie se mezitím zamilovala do místního fotografa. Jmenoval se Edgar Hanfstaengl a vévodkyně se s ním scházela za pomoci dvorní dámy (která jednou musela dokonce předstírat mdloby, aby nebyli milenci prozrazeni). Pak Ludvík náhle své zasnoubení zrušil. Poslal Žofii dopis, v němž vysvětluje, že ji "...obdivuje a miluje jako sestru... na manželství však jeho láska nestačí". Žofie se právem cítila podvedená, otec Max poslal Ludvíkovi rozhořčený dopis (na který Ludvík nezvykle prudce reagoval - Max byl přeci pořád jeho poddaný), sestra Sisi byla pobouřena a před matkou se Ludvíkovo jméno ani nesmělo vyslovit. Král Ludvík zanedlouho zešílel a byl sesazen z trůnu. Žofie byla narychlo provdána za vévodu Ferdinanda z Alenconu. Ferdinand byl prý pohledný (tehdy třiadvacetiletý) muž z rodu francouzských Bourbunů. Od první chvíle si nebyli moc sympatičtí a podle vévody de Nemours "... vypadala nevěsta velmi lhostejně. Své Ano vyslovila jakoby chtěla říci 'pro mě a za mě třeba'". Mladí manželé hodně cestovali a narodily se jim dvě děti, roku 1869 dcera Louisa a v roce 1872 syn Philippe. Přesto Žofie trpěla po celou dobu těžkými depresemi, podobně jako sestra Sisi. Když bylo vévodkyni asi čtyřicet let, zamilovala se do doktora Glasera. Byl to lékař ze Štýrského Hradce a celá situace byla komplikovaná, protože Glaser byl již ženatý a jeho manželka hrozila, že vše zveřejní. Žofie tedy s milencem uprchla do Merana, tam však byli brzy objeveni. Žofii pak manžel poslal do ústavu pro duševně choré (to byl tehdy zcela běžný způsob - zatímco nevěra manžela byla pro tehdejší společnost běžná a pochopitelná, u žen něco takového nepřipadalo v úvahu. Stejný osud postihl například i sestru Stefanie Belgické Louisu). Poté, co Žofii pustili, vstoupila do řádu dominikánek a pod jménem sestra Marie Madeleine pečovala o tuláky a hlavně ženy, které zůstaly samy s dětmi. V roce 1897 pořádal klášter dominikánek v Paříži dobročinný bazar a vévodkyně z Alenconu byla jednou z hlavních organizátorek. Na tomto bazaru se dokonce měl promítat i film bratrů Lumiérů. Materiál se však vznítil a požár postupně zachvátil celou budovu. Žofie, která myslela především na dívky, které vyděšeně pobíhaly kolem, si přála opustit sál, teprve až ony budou venku, což se jí bohužel nepodařilo - uhořela. Její muž zemřel o třináct let později.

Zpět